Navždy spolu - TT sebevražda

28. ledna 2011 v 18:28 | Quesa |  Témata týdne
Říkala jsem si, co bych mohla napsat k tomuhle tématu a vůbec jsem nevěděla. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si řekla, že prostě nic psát nebudu. Ale pak mě to napadlo.
Napíšu příběh. A napsala jsem ho. Příběh, který se mi zaryl do srdce a navždy tam zůstane. Je jen na vás jestli se vám bude líbit nebo znechuceně ohrnete nos.



Sedím na otevřeném okně a rozhlížím se po lidech venku. Je už sice noc, ale stejně je tam spousta lidí. Lidí, plných života.

"Ne, jako já." proběhne mi hlavou a začnu se upevňovat ve svém rozhodnutí.

Je to už týden. Týden od toho, co jsi mi odešel. Měli jsme mít svatbu. Přesně za deset dní. Tak proč? Proč si umřel? Proč? Takové myšlenky mi běhají hlavou a z mých očí se začnou kutálet nové slzy.

Vlastně skoro nejím, nepiju, sedím jen tady a říkám si, o co všechno jsi přišel. Co už nikdy neuvidíš.

"Proč on? Co budu bez něj dělat?" když jsem tohle řekla rodičům, strašně se rozčílili. Prý mně bude bez tebe líp. Ani nevím, že tě neměli rádi. Vždycky jsem myslela, že si rozumíte. Říkali, že jsi mě stejně neměl rád, že bych se měla najít někoho jiného. Někoho s kým budu štastná.

"Chceme, aby jsi byla šťastná" tvrdili. Tak proč to nechápou? Proč nechápou, že jsem tě milovala? Že bez tebe nejsem nic. Bez tebe jsem jen odraz toho, co jsem byla předtím.

Jack Thomson, tak se jmenoval, ten co tě zabil. Ten, co tě srazil autem. Nepřežil to. Musím se ušklíbnout, přeju mu to. Kdyby byl opatrnější nic by nestalo. Byl by jsi tady se mnou, objal by si mě a řekl by jsi, že mám slézt z tohohle okna, že bych mohla nastydnout. A že přece nevěsta s usmrkaným červeným nosem není vůbec hezká. Pohladil by jsi mě po vlasech a na chvíli vyhlédl ven. Potom, co by jsi zjistil, že jsem se ani nepohnula, by jsi mě vzal do náruče a odnesl do postele.

Tolik mi to chybí. Tvoje dotyky, tvoje polibky, naše filmové večery, naše...láska.

Smutně se pousměji a z očí se mi spustí další slzy. Rozmazaným pohledem, zaostřím na krabičku ležící vedle mě. Zvednu jí a pomalu otevřu. Vím co v ní je, už jsem jí otevírala několikrát. Ale tentokrát se nebudu jenom dívat. Ne, natáhnu druhou ruku a vytáhnu dva zlaté prsteny s troškem bílého zlata. Ten menší zase vrátím zpátky a držím v ruce jen ten větší, ten tvůj.

Začnu s ním otáčet a v jednu chvíli si všimnu něčeho vyrytého uvnitř prstenu.

"Navždy spolu" je tam napsané okrasným písmem. Opět se mi nahrnou slzy do očí. Ale tentokrát je nepustím ven. Ne, tentokrát to bude jinak. Půjdu za svým srdcem, půjdu za svou láskou.

Slezu z okna, přejdu ke psacímu stolu, sednu si za něj a ze zásuvky vytáhnu papír a obálku. Vezmu papír a něco na něj napíšu, přeložím ho napůl, vložím do obálky, tu zalepím a napíšu na ní jediné slovo "Rodiče" Odložím ji na stůl, tak aby byla vidět a naposled se rozhlédnu po ložnici. Po naší ložnici.

Vstanu a zamířím do koupelny. Začnu se prohrabávat ve skřínce nad umyvadlem a vytáhnu žiletku. Potom si sednu na zem, a přiložím žiletku na zápěstí pravé ruky.

"Sbohem" zašeptám před tím než žiletkou silně zajedu pod kůži. Vytáhnu jí a rychle přiložím na druhou ruku, kde udělám to samé.

"Teď už budu s tebou." i přes to všechno se pousměji a pozoruji, jak krev stéká z rukou a dopadá na podlahu. Po chvíli už nedokážu sedět, bezvládně spadnu na podlahu a sleduji strop. Zavírají se mi oči a pak naposledy vydechnu.

Ve chvíli svého posledního vydechnutí se uvolním a sednu si. Nechápu to, měla jsem být mrtvá. Opatrně se postavím a rozhlédnu se. V tu chvíli ztuhnu na místě a nevěřícně se na to místo dívám. Ležím tam já. Na podlaze se spoustou krve okolo sebe, se zavřenýma očima a nepatrným úsměvem na rtech. Zvednu ruce a podívám se na ně, jsou průhledné.

Ještě chvíli se dívám na své tělo, ale pak mě zaujme něco jiného. Mám pocit jakoby za mnou něco stálo. Otočím se a do očí mi vyhrknou slzy. Rozeběhnu se a skočím ti kolem krku.

"Lásko" vydechnu a obejmu tě ještě pevněji. Ty se jen usmíváš a hladíš mě po vlasech.

"Pojď, musíme jít" řekneš a dáš mi pusu. Já se jenom usměji a obejmu tě kolem pasu. Rozejdeme se a vejdeme do světla, které se před námi objeví. Já se už jenom naposledy otočím a můj pohled padne na dopis na stole. Vzpomenu si, co jsem do něj napsala.

"Teď, jsem s ním. Teď... jsem šťastná." tohle je tam napsané a já se pouze pousměji. Ano, teď jsem šťastná. Otáčím se zpátky a ruku v ruce s tebou odcházím....


sebevražda


*Tento příběh se ve skutečnosti nestal a taky nikoho nenabádám k sebevraždě. Je to jen příběh psaný na tohle téma a ve chvíli depky, no...
 


Komentáře

1 Marpefi Marpefi | E-mail | Web | 28. ledna 2011 v 21:04 | Reagovat

Zdravím všechny,

sebevražda je velmi složité a komplexní téma. Lidé se mnohdy dostávají do situací, kdy se domnívají, že není cesty pryč...já si však myslím, že ta cesta je. Pracujme zde s předpokladem, že existuje "nějaký" Bůh - pakliže ano, musíme se v rámci sebevražd úzce zamýšlet i nad tím, má-li k tomu všemu co říci i jeho existence..

Mnozí lidé si myslí, že sebevraždou uniknou smutku, zlobě, depresi, prázdnotě...co když však  právě to najdou? Uvědomte si, že pokud skončíte život zde na zemi - bez toho, aniž byste byli usmířeni s Bohem a byli s Ním, pak po Vaší smrti budete také bez Boha - a to je to pravé peklo!

Zde však není prostor pro rozbor všech myšlenek, proto Vás zvu na článek zde:

http://zivot-nazory.blog.cz/1101/ztrata-smyslu-zivota-sebevrazda

S pozdravem

Marpefi

2 Fabuluska Fabuluska | Web | 31. ledna 2011 v 20:08 | Reagovat

Děkuji ti za upřímnost. Já píšu hezky jen tehdy, pokud mám dobrou náladu a chuť :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama